Hynek Čermák: Směřuju do klidu

Rozhovor s našim ambasadorem Hynkem Čermákem

Povídali jsme si před představením Hamlet u Míčovny na Pražském hradě. Přijel na motorce, vypadal jako cool ranger. Tak jsem tady. Dáte si kafe? S něčím, bez ničeho? Dali jsme si kafe bez ničeho. A k tomu doutník. Sedli jsme si venku, před vstupem do šaten. Máte dost času? Jo, v klidu. Naproti nám si sedali jeho kolegové, herci a herečky. Třeba Lenka Vlasáková, manželka Gertruda (z Hamleta) nebo Veronika, manželka Veronika (ze života). Ale jako by tam nebyly. Povídali jsme si jak dva chlapi o životě. O tom, kam bychom měli a možná směřujeme, o ženských křivkách, o chlapství, politice i o práci. O únavě i meditaci. A člověk vám měl pocit, že by si s ním dal rád další doutník. To by ale desítky spoluobčanů ten večer na Pražském hradě přišli o padoucha i krále (Claudia).

Bude pro vás divné nebo naopak příjemné, když v tomhle rozhovoru nezazní slovo Rapl?

V podstatě příjemný, protože pro mě je to uzavřená kapitola. A už bych se k ní nerad vracel, což neznamená že bych Kuneše neměl rád. Bylo to intenzivní tvůrčí období, ale už jsme ho s Honzou Pachlem vyčerpali a Kuneš půjde spát. Skončil ve vězení a už tam asi zůstane.

Vy jste v seriálu trpěl alergií na plísně. Máte na něco nebo na někoho alergii v reálném životě?

Myslím, že mám alergii na roztoče koňský srsti. A do asi pětadvaceti, než jsem začal kouřit, tak jsem měl sennou rýmu, strašně nepříjemná záležitost. Ale od té doby, co hulím doutníky, tak mě to přešlo. (smích)

Vy a Ondřej Vetchý jste dva mezi herci, kteří na mě působíte jako rytíři, pomáhající slabším, bojující za spravedlnost a pravdu. Jste rytíř?

Strašně rád bych jím byl. Je pravda, že tendence bránit slabší mám celoživotně. Vždycky jsem se po hlavě vrhal do nesmyslných soubojů a přesil. Poslední rvačka, kterou jsem zažil, to je tak pět let, kdy dva skinheadi napadli v tramvaji černocha, tak jsem se na ně vrhnul. Tohle nesnáším. Mám to v sobě. Moje jedna z nejoblíbenějších postav je Cyrano z Bergeracu a na druhou stranu don Quijote de la Mancha, takže chápu obě ty strany.

Cyrano je vaše vysněná role, jestli se nemýlím.

No jasně. Chtělo to tak před deseti lety, si ji zahrát.

Proč?

To chce strašnou sílu, fyzickou. Je to tak strašně náročný. Teď jsem to viděl v Plzni, hrál to Michal Dlouhý a hraje to skvěle.

A není náhodou starší?

Je, skoro o 10 let, parchant. Je dobrej. A viděl jsem to, když to hrál Boris Rösner půl roku před smrtí? A hrál to, jako by to byla nejjednodušší role na světě. S Honzou Revaiem ještě ke všemu, který tehdy sbíral ostruhy jako herec. A zahrál toho Kristiána moc pěkně.

Jestli vy se nakonec nepodceňujete. Kdy jste byl naposled v tělocvičně?

Naposled před týdnem, ale před tím asi čtyři roky ne. Protože jsem na to prostě neměl sílu. Ono totiž, když točíte toho Rapla, a já jsem toho za poslední roky natočil trochu víc, tak spíte tak čtyři hodiny denně. A tam je veškerý posilování kontraproduktivní. Když nespíte a správně nejíte… Když jsem točil Cirkus Bukowsky, vážil jsem 95 kilo. Teď mám 80.

80? Závidím. Tam já už se nikdy nedostanu.

No…nedoporučuju. Já jsem nebyl nějak tlustej, ale měl jsem 95 kilo a zvedal jsem 130 kilo na bench. A teď mám problém zvedat 80. Před tím týdnem jsem si v posilovně naložil 50 kg na rozcvičení a zjistil jsem, že bych se měl rozcvičovat s dvacítkou nebo s prázdnou tyčí.

Ve všech vašich rozhovorech, ale vlastně i rolích rezonuje chlapství. Jak se ve vašich očí definuje chlap?

To je otázka na diplomovou práci. Chlap… v první řadě to musí být dobrý člověk, si myslím. A pak si myslím, že chlap by měl někam směřovat. Je úplně jedno, jestli bude pěstovat kopretiny, nebo jestli bude dělat vyhazovače, nebo to bude voják v Afghánistánu, chemik nebo filozof…ale měl by někam směřovat. A neměl by se nechat odradit neúspěchem. Když padne na zem, měl by se umět zvednout. Myslím si, že chlapi, kteří někam směřujou, nemaj potřebu ubližovat ostatním, protože mají cíl.

Kdysi jsem to říkal synovi, když začal přemýšlet nad životem. „Hele, musíš už teď, když je ti 14 let, žít tak, že kdybys zítra umřel, tak aby sis při umírání řekl, jsem pyšnej na to, jak jsem žil.“

Teď se nemůžu nezeptat, kam vy teď směřujete.

Ve 41 letech jsem potkal svoji současnou manželku, a to je moje vize. Mám velkou výhodu, že mám mladou ženu, možná založím novou rodinu, když ona bude chtít. Koupil jsme zbořeninu za Prahou, tak ji chci dát dohromady. Taky mě napadá, že bych mohl předávat zkušenosti těm mladším. Baví mě fotografie strašně moc. Baví mě ženský, takže fotím nahatý holky. Takže tam někam směřuju…do klidu. Do klidu. Vlastně do klidu! Už mi nechybí adrenalin, v životě ho bylo dost. Chtěl bych směřovat víc ke kvalitě než ke kvantitě.

Mimochodem vás trošku podezřívám, že když jsem se na začátku ptal na ty alergie, tak jste moc dobře pochopil, na co se ptám. Z toho usuzuju, že nerad soudíte a už vůbec se nechcete pasovat do role nějakého mravokárce. Vnímám to správně?

(úsměv) Přesně tak. Já totiž nemám rád lidi, kteří se nemýlí. Jsou mi vždycky podezřelí. Když se v debatách staví do pozice, že oni mají pravdu. Protože já se mýlím velice často. A jsem ochoten to kdykoli přiznat. Myslím si, že na tom je založen veškerý dialog a schopnost dialogu minimálně v české společnosti chybí.

Fotíte akty. Vaši rodiče se seznámili na Hollarce, výtvarné škole. Byli oni tou inspirací?

Táta maloval a dodnes maluje většinou akty. Doma jsme měli obrazy 3x3 metry nahých žen. Máma taky malovala nahý ženský. Teď píše nádhernou milostnou poezii. Je dokonce několikanásobná držitelka Magnesii Litery, vydala několik knih. Sestra taky skvěle maluje, byť vystudovala fotografii.

Já jsem tohle umění nepodědil. Ale s tátou jsem se o tom mém focení aktů bavil asi před deseti lety. Říkal jsem mu, jak mě baví fotit nahý ženský a on na to, že prý mi to vydrží celý život. Asi má pravdu.

Někde jsem se dočetl, že jste měl neodolatelné puzení fotit akty?

Ano. Celoživotně. Vlastně od chvíle, kdy jsem začal vnímat ženský. Kromě toho, že sexuálně, tak jsem si i říkal, sakra, já bych je potřeboval fotit. Ale hrozně jsem se toho bál, považoval jsem to za technologický problém. Když jsem se koukal na fotky Helmuta Newtona, Sudka nebo Saudka, teď Terezy z Davle nebo Růžka, tak to byl pro mě nedosažitelnej cíl. A jedinej lék na to bylo, koupit si foťák a zkusit to. O svých fotografiích neustále pochybuju a vím, že kdybych je nefotil jako herec Hynek Čermák, tak by asi nikoho nezajímaly. Dnes si říkám, že jsem udělal chybu, že jsem ty první výstavy neudělal pod pseudonymem. Množná už se nikdy nedozvím tu skutečnou zpětnou vazbu.

Jde u focení aktů hlavně o erotiku, nebo je tam pro vás i jiná symbolika?

Nevím, jestli v mých aktech to je…ale k fotografům, které mám rád, ta erotika patří. To je bez debat. Ale víte, co mě na tom fascinuje? Že když se díváte třeba na fotografie Tarase Kuščynského, tak těm holkám je dneska 80 let. Je to fascinující. Že ten čas je tak rychlý a krása tak pomíjivá… že ty holky, které stojí v jeho jezeře, už dneska nejsou.

Má fotograf aktů oblíbenou část ženského těla, oblíbený záhyb, prohnutí, zakřivení, o kterém si myslí, že je víc erotické než jiné?

To je strašně těžká otázka. Vyfotit holku celou, je totiž problém. Samozřejmě je lehčí vyfotit pouze prsa. U celé figury objektiv třeba zkrátí nohy, prodlouží tělo. Musíte to umět jinak nasvítit, protože je to celá figura. Že bych já tedy měl něco…vlastně bych měl. Celou figuru. Kdybych ji uměl vyfotit. Ale neumím. Zvláštní věc je, že někdy stačí vyfotit pouze portrét a je to téměř akt. A někdy se stane, že se vyloženě krásná holka svlékne a ta krása tam není a trvá hodiny, než ji tam dostanete.

Mimochodem, když jste zmínil ten portrét. Máte portrét vaší ženy Veroniky a ten…

…to je skoro porno.

Jo.

A to je ono. (smích)

Je pro vás, známého herce, snazší nebo naopak složitější dostat nahatou holku před objektiv?

Už to není takový problém. Mám výhodu v tom, že mě znají a vědí, že nejsem úchylák. Vědí, kde každý večer hraju. Nemůžu být no name, který něco udělá a zmizí. To je výhoda i nevýhoda. A navíc mi většinu modelek poslední dobou shání manželka.

Za chvíli začíná tady v Míčovně na Pražském hradě představení Hamlet, v němž hrajete Claudia. Roli jste přijal díky osobě režiséra Michala Vajdičky, o kterém jste prohlásil, že je jeden z mála režisérů, který má herce rád? A že takových mnoho není. Byla to nadsázka?

Není to nadsázka. I když v Dejvickém divadle jsem nezažil režiséra, který by neměl hrát herce. Ale před tím v mnoha divadlech i filmech jo.

Jak se to projevuje?

Buď ten režisér chce udělat představení nebo nějakou režijní exhibici skrzeva ty herce. A nebo režisér bere herce jako partnery, se kterými vytvoří společnou věc. A je schopen vás provést rolí od začátku do konce a vždycky vám poradit. Ne vám přikázat, co máte udělat. A Vajdička je přesně ten typ režiséra, pro kterého je herec partner.

Když na takového nepartnerského režiséra narazíte, co se pak děje?

Děje se to, že to neřeším a snažím se to pokorně vydržet. Ale když to nikam nevede a týden před premiérou ten celek nemáme, tak se stavím na zadní. A stane se třeba i to, že to představení není, nebo je beze mě.

V Hamletovi hraje i vaše žena Veronika, roli Ofélie. Vy hrajete Claudia. V příběhu nemají tyto postavy mnoho společného. Potkáte se vůbec na pódiu? A jaké to je?

Potkáme se v jednu chvíli, kdy Ofélii Hamlet zabije otce a ona se z toho zblázní. Claudius a jeho žena Gertruda, kterou hraje Lenka Vlasáková, tam vidíme tu šílící Ofélii. A jaký to? Profesní záležitost. Kdybychom tam byli za sebe, tak se sami sobě budeme smát.

Připadáte mi vlastně jako dost neextrovertní chlapík, skoro bych vás tipoval na vlastní statek či stavení, možná dílnu, zalézt si tam, být sám, možná doutník a snažit se na nic nemyslet – což vám, počítám, nikdy moc nejde.

Moc mi to nejde, to je pravda.

Takže se nepletu?

To se fakt nepletete.

Jak to pak jde dohromady s tak na mezilidskou interakci exponovaným prostředím, jako je divadlo?

V divadle to jde. Tam jsou všichni kolegové dost podobní. Jste mezi svými lidmi, je to stejná takzvaná sociální bublina. Uvažují stejným způsobem. Tam si nemusíte na nic hrát. Horší je to v normálním životě. Někdo mě potká třeba na čundru a čeká, že se budu „nějak“ chovat. A já to nesplňuju. To mě sice mrzí, ale to je tak všechno.

Jak relaxujete?

U focení hodně. U doutníku. U fajfky. Rád řídím. Třeba na natáčení jezdím rád sám, protože to jsou jediný chvíle, kdy jsem sám se sebou. Proto mám tolik aut, a proto je mám tak rád. I motorka mi dělá dobře. Vyfouká to hlavu.

Dejvické divadlo. To musí být profesní sen. Ta parta se jeví jako úžasný kompaktní celek. Přišlo to pro vás v pravý čas?

Vlastně jo. I když jsou to všichni spolužáci z DAMU, znám je léta, tak o Dejvickém divadle jsem toho zase tolik nevěděl. Byl jsem v Kladně, v Plzni, v ABC, v Městských divadlech pražských. A ve chvíli, kdy jsem se chtěl na všechno vykašlat, tak se mi znovu po asi sedmi letech ozval Mirek Krobot a já řekl jo. A bylo to dobrá volba.

Občas si některý z vašich kolegů herců plánuje období nicnedělání. Máte to taky tak?

Mám to taky tak a zrovna takové období prožívám. V naší profesi se říká: buď ležíš, nebo běžíš. A není nic mezi tím. Nemůžete si říct, že natočíte třeba jenom jeden film ročně, protože třeba nepřijde. Takže se stává, že vždycky někomu na něco kývnete, pak přijde další a další. Pak přijde váš kamarád, kterému chcete vyhovět, nebo vás donutí smluvně. To že je herec přepracovaný, tak to není proto, že chce peníze, alespoň to tak je u mě. Je to proto, že někomu něco slíbil, nebo zrovna přijde dobrý scénář, nebo je to dobrá parta.

Jak to vaše nicnedělání vypadá, když zrovna dnes večer tady hrajete?

To je jenom 15 představení za léto. Tak třeba, teď jsem si někde zaplatil týdenní wellness pobyt v luxusním hotelu s plánem, že budu jen žrát, spát a cvičit. Vydržel jsem to tam den. Jel jsem dolů k rybníku a tam jsem šest dní seděl. Vždycky jsem ráno vstal a koukal jsem na rybník, v poledne jsem snědl lunchmeat a koukal jsem na rybník. V sedm večer jsem si otevřel lahev červenýho. Vydržel jsem to šest dní a vydržel bych to dalších deset. Skvělý. Jenom jsem seděl a koukal. Já jsem se fakt pět let nezastavil.

A u toho rybníka jste přemýšlel o čem?

Přemýšlel jsem o práci… Nebo o fotkách. Představoval jsem si co a jak bych chtěl nafotit. Vznikají tam i nástřely rolí, které mě čekají. Sám sobě jsem si dával zpětnou vazbu, na to, co jsem natočil. Jestli to bylo dobře nebo špatně. Jak jsem se ke komu zachoval na place, protože i to je těžké. Jsou tam nervy na pochodu.

Taková meditace.

Jo, taková meditace. To je to slovo.

Nikdy jsem vás neslyšel mluvit o politice. Na vašem Facebooku jsem nicméně zachytil příspěvek z demonstrace na Václaváku.

Na Václaváku jsem mluvil. Požádali mě z Milionu chvilek pro demokracii, jestli bych nepromluvil. A já jsem si řekl, že bych měl. Neřekl jsem asi nic zvláštního. Že chci žít v zemi, která si váží svých hrdinů. Že chci žít v zemi, která si uvědomuje svoji minulost. Že chci žít v zemi, kde si uvědomujeme, že voda a příroda je to, co nás živí. Taková zásadní „jenom“ hesla. Zvláštní byl ale pocit, mluvit k takovému davu.

Nelíbí se mi to, co se tady děje. Jak bych to řekl… Zkrátka si myslím, že slušnost a tolerance a pravda jsou stále dostatečnou a slušnou alternativou. Nepotřebuju silného vůdce. Mně tyhle morální hodnoty stačí. A pokud je někdo nedodržuje, měl by jít od válu.

Cíleně se vyhýbám čtení novin, nebo poslouchání projevů politiků. To je vážně nezdravá záležitost, protože to je taková banda kokotů, že… myslím, že by mě to dokázalo zabít. Jsem citlivý člověk. Poslouchat třeba Okamuru, to se mi zvedne tlak.

Dotýkají se vás i ekologická témata?

Příroda je pro mě téma odjakživa. Země je naše matka, a pokud se k ní budeme chovat takhle, tak dlouho nevydrží. Třeba moje žena, támhleta padesátikilová holčina (sedí naproti nám) sbalí baťoh a jede do Konga, kde pomáhá s výcvikem psů proti pytlákům slonoviny. My to máme doma jako téma.

Já jezdím off-roady, ale vždycky se chovám s úctou k přírodě. Ano, jezdím po lese, tam kde se může, ale nikdy bych neodbočil někam na louku, nebo mezi stromy, nikdy bych neohrozil zvěř. Mám skautskou výchovu.

Kde nebo kdy vznikl váš vztah ke značce Land Rover?

Vždycky to byla touha pro Land Roveru. Ale můj první off-road byl Opel Frontera, protože jsem na Land Rovera neměl. A před tím jsem vlastnil Aro 246. Ale pak jsem si koupil první Discovery 1 a to bylo jako bych přišel domů. Pak dvojku, trojku, čtyřku. Teď vlastním Discovery 4, Defender a mám teď od vás, od Albionu, novou Discovery 5, a to je top. To je taková kámoška. To je auťák, který vyjede to samé, co náš Defender. Umí to samé a umí to mnohem líp.

Land Rover pro mě má prostě duši. A mám zkušenost, že řidiči Land Rover nejsou dementi. Panuje tam nějaká džentlmenská dohoda. U Land Rovera se nebojím, protože vím, nebo si to aspoň myslím, že narazím na člověka, který mi pomůže.